Gecumei

Bojová umění

Laidó

Iaidó (japonsky: 居合道), (čti jako iaidó) v překladu se dá zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“, je japonské bojové umění ovládání meče s technikou založené na kontrolovaném pohybu tasení meče z pochvy, které je již blokováním nebo odrážením meče protivníka či rovnou tnutím jeho těla, následuje očistění čepele od krve a zasunutím meče zpět do pochvy.
Provedení technik je jenom jednou částí iaidó, druhou je posilování ducha a charakteru skrz cvičení technik meče, soustředění, způsob dýchání, ovládání těla a boků aj. To vše se pak při usilovném tréninku a vedení od učitelů prolíná do osobnosti cvičence a utváří tak jeho chování v životních situacích.

Cvičenci iaidó cvičí nejdříve techniky iai s dřevěným mečem (bokutó), pak s tupým mečem (iaitó), posléze pokročilejší cvičenci cvičí s ostrým mečem (šinken). Iaidó je boj proti imaginárnímu (pomyslnému) nepříteli, jeho techniky vychází z reálných bojových situací.




 Cvičení iaidó

Iaidó se cvičí především formou sestav kata, tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům. Kata jsou reakce na různě možné způsoby a situace, kdy mohl být v minulosti samuraj napaden různým počtem útočníků, z různých stran a sám se mohl nacházet v různých pozicích (v sedu, ve stoje) atd. Predevším u korjú jsou techniky zařazené v jednotlivých kata výsledkem mnohých zkušeností z bojových situací.

Součástí každé kata iaidó jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (nuki), provedení seku (kiricuke), odstranění krve z čepele (čiburi) a uložení meče zpět do pochvy (notó). Rozhodující akcí je samozřejmě sek (nukicuke a kiricuke), jenž musí být podrobně studován, ať už ve vztahu k cíli, který má zasáhnout, směru kterým je prováděn či síle, kterou můžeme vynaložit. Důležité při cvičení kata je důraz, načasování, přesnost technik a pohybů, stav maximální pozornosti či bdělosti zanšin.

Vznik a původ

V knize "Bugei Ryuha Daijiten" od Watatani Kijoši and Jamada Tadaši, je přisuzováno zpopularizování iai stylu (cílem je zneškodnit soupeře jediným sekem meče a to ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy) boje Hajašizakimu Džinsukemu Minamoto no Šigenobu někdy v šestnáctém století. Avšak, přibližně století před jeho narozením, nechal vzniknout Iizasa Ienao (zakladatel školy boje Tenšin Šóden Katori Šintó rjú) dynamickému umění boje mečem iaidžucu (čte se jako iaidžucu). Tento styl boje historicky vznikal vedle kendžucu, což je způsob boje mečem, kde tasení meče není hlavní bojovou technikou a je předchůdcem dnešního kendó.

Výraz iaidžucu začal převažovat přibližně v 17. století a aktuální pojem iaidó je důsledkem obecného trendu (zhumáněním gendai budó) nahrazením přípony džucu za dó v japonských bojových uměních v důsledku zdůraznění jejich filozofických, výchovných či duchovních součástí.

Vývojem do 20. století vzniklo v Japonsku mnoho škol a systémů boje s mečem, které se nazývají korjú (staré školy). Mezi lety 1966 a 2000 japonští mistři iaidó, kteří byli představiteli různých starých škol vytvořili pod záštitou Celojaponské federace Kendó (ZNKR) zjednodušený systém výuky iaidó pojmenovaný jako ZNKR Seitei Iaidó Kata. Jeho cílem je snazší přiblížení iaidó široké veřejnosti a jedná se pouze o jeho základy. Kdo chce poznat iaidó v jeho plné míře, měl by se věnovat studiu korjú.

Další výrazy pro iaidó

Historickým vývojem vznikly pro iaidó nebo iaidžucu další příbuzné pojmy jako battó, saja no uči, iai, isó, iawasu, nuki ai, ritó, giken, battódžucu, saja no naka, bakken, iai battó, cume ai, nuki uči, iai nuki, za ai, tači ai.
Žádné komentáře
 
"Texty a obrázky z tohoto webu nekopírovat bez svolení vlastníků."