Gecumei

Historie

Dějiny Japonska

Dějiny Japonska jsou dějinami ostrovního národa, který zažil dlouhá období dobrovolné izolace od okolního světa i období radikálních změn a přejímání cizích vzorů.
Předhistorické období

Období Džómon (do 300 př. n. l.)



Období Džómon (縄文時代; Džómon-džidai) trvalo přibližně od roku 10 000 př. n. l. do roku 300 př. n. l.

Archeologické výzkumy naznačují, že první lidé přišli na Japonské ostrovy okolo roku 30 000 př. n. l. Přišli přes pevinské mosty, které během ledových dob spojovaly Hokkaidó s asijským kontinentem, a hlavně z Korejského polostrova. Existují však i důkazy, které potvrzují, že někteří obyvatelé přišli po moři z jihovýchodní Asie během migrace směrem k Tichému oceánu. Ti z migrantů, kteří přišli jižní cestou, kolem roku 10 000 př. n. l. vyvinuli tzv. kulturu Džómon. V tomto období má pro celou kulturní historii Japonska mimořádný význam zrod keramiky. Nálezy sa datují mezi roky 10 000 – 7500 př. n. l. To z japonské keramiky dělá nejstarší keramiku světa.

Období Jajoi (300 př. n. l. – 250 n. l.)

Období Jajoi (弥生時代; Jajoi-džidai) trvalo přibližně od roku 300 př. n. l. do roku 250 n. l.

Někdy okolo roku 300 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat nová kultura zvaná Jajoi (kultura Jajoi), podle lokality Jajoi v dnešním tokijském obvodě Bunkjó, kde byly vykopány první keramické nádoby pro ní charakteristické. Kultura Jajoi vznikla v období, kdy do Japonska přišlo množství imigrantů z Koreje, kteří s sebou přinesli pěstování rýže a technologii zpracování kovů. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V tomto období se postupně zvyšoval počet obyvatel a společnost se stala komplexnější – lidé tkali plátno, žili v trvalých zemědělských obcích, stavěli budovy ze dřeva a kamene, získávali majetek prostřednictvím vlastnictví půdy a uskladňování obilí a vytvořili zřetelné společenské třídy. Jajoiské období trvalo přibližně 600 let až do konce 3. století našeho letopočtu.

 Období Jamato (250 – 710)

Období Jamato (大和時代; Jamato-džidai) trvalo přibližně od roku 250 do roku 710. Bylo to období, kdy císařský dvůr vládl Japonsku z provincie Jamato, dnešní prefektury Nara. Důležitou událostí, která dělí toto období na dvě části, bylo založení hlavního města Asuka na jih od dnešní Nary a také oficiální příchod buddhismu do Japonska v roce 538.

Období Kofun (250 – 538)


Období Kofun (古墳時代; Kofun-džidai) trvalo přibližně od roku 250 do roku 538.

Věda ještě stále nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali národ. Předpokladá se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím n. l. V takovém případě se toto období kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do poloviny 6. století. Mohylová kultura se vyznačovala stavbou velkých sypaných mohyl (kofun), sloužících jako monumentální hroby vládnoucí elity. Do této doby spadá vzestup rodu Jamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v západní části Japonska (v regionu Asuka). Přestože už v Japonsku bylo známe čínské písmo, jeho používání bylo omezené na obchodní styky s Koreou a Čínou. Jedinými písemnými informacemi o životě v Japonsku v tomto období jsou čínské prameny.

 Období Asuka (538 – 710)

Období Asuka (飛鳥時代; Asuka-džidai) trvalo přibližně od roku 538 do roku 710.

Toto období bylo svědkem nástupu buddhismu a čínskeho písma z asijského kontinentu a budování centralizovaného státu rodem Jamato. Podle čínského modelu vytvořili centrální správu a soustavu soudů (státní zřízení Ricurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání – farmáři, rybáři, tkalci, hrnčíři, řemeselníci, zbrojaři ap.

Právě z tohoto období pocházejí první písemné památky psané samotnými Japonci, kteří převzali čínské znakové písmo a přizpůsobili ho svému jazyku. V písemné historii lze první zmínku o Japonsku najít v roce 57, kdy bylo poprvé zmíněno v čínskych záznamech jako národ „Wa“ neboli „trpasličí stát“. Japonská kronika popisuje legendárnější dějiny Japonska, podle kterých odvozuje lid Japonska svůj původ od samotných bohů.

Koncem 6. století dynastie Jamato definitivně ztratila moc (což na dlouhý čas znamenalo i konec jednotného Japonska) a vlády se zmocnily progresívnější rodiny orientované na buddhismus. V celku je možné toto období považovat za začátek současné japonské kultury.

Tradiční Japonsko

Období Nara (710 – 794)

Období Nara (奈良時代; Nara-džidai) trvalo od roku 710 do roku 794.

Založení hlavního města Heidžó-kjó (dnešní Nara) znamená začátek období Nara, které můžeme charakterizovat postupným vyzráváním společenského zřízení ricurjó inspirované číňany a aktivním přijímáním ostatních výdobytků čínské kultury a technologií. Toto období se stalo také svědkem rozkvětu umění známém pod názvem kultura Tempjó, sestavením prvních japonských historických kronik, Kodžiki a Nihon šoki a také první z velkých sbírek japonské poezie – Manjóšú. Buddhismus dosáhl oficiálního uznání jako státní náboženství a buddhistické chrámy se stavěly po celém Japonsku ve snaze podpořit autoritu centralizovaného státu. Aby se zabránilo neustále rostoucímu politickému vlivu buddhistických klášterů, kterým velkorysými dary vzrostla moc natolik, že si vydržovaly vlastní vojska a začaly soupeřit s císářským dvorem, přeložil císář hlavní město roku 784 do Nagaoky a o 10 let později 11. listopadu 794 do Heian-kjó (dnešné Kjóto).

 Období Heian (794 – 1185)


Období Heian (平安時代; Heian-džidai) trvalo od roku 794 do roku 1185.

Období Heian začíná založením nového hlavního města císařství v Heian-kjó (794). Byly to časy ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži Monogatari – Příbeh prince Gendžiho, Kokinšú), náboženství (vzkvétaly buddhistické sekty Tendai, Šingon) a umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nacházel mnohem jednoduší vyjadřování v próze a verši rozvojem slabičného písma kana. V Japonsku taktéž vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana).

V tomto období sice vládl mír a bezpečnost, ale politická situace se vyhrocovala. Příčinou byla přetrvávající decentralizace Japonska. Jednotlivé provincie měly značný stupeň autonomie a tento stav se nezlepšil ani nahrazením regionálních vůdců jmenovanými guvernéry. Skutečná moc se přenesla z císaře na klanové vůdce, kteří měli vlastní vazaly a vojenské družiny. V průběhu období Heian ztratili císaři i poslední zbytek kontroly nad zemí a vládu převzal klan Fudžiwara. Jednotlivé provincie si však i nadále nárokovaly právo na ovládnutí celé země. Zlom nastal v roce 1155, kdy trůn zůstal bez nástupce a došlo k občanské válce Heidži, kterou definitivně získaly vliv rodiny Taira a Minamoto, mezi kterými zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla převážná čast rodu Minamoto vyvraždena a tím získal rod Taira vedoucí postavení. Tairové přebrali dvorské hodnosti, sami si udělovali funkce a držbu půdy v provinciích se snahou ovládnout úplně císařský úřad. V roce 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira poražen rodem Minamoto. Touto bitvou skončilo období Heian.

 Období Kamakura (1185 – 1333)


Období Kamakura (鎌倉時代; Kamakura-džidai) trvalo od roku 1185 do roku 1333.

Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Joritomo Minamoto získal v roce 1192 titul šóguna, což byla formálně nejvyšší funkce v systému vojenské vlády[1] a v Kamakuře založil šógunát neboli bakufu. Stal se diktátorem, který vládl za pomoci rodiny a feudálních svazků. Šógun se stal významnou japonskou institucí, i když po Joritomově smrti byli jeho mužtí potomci vyvražděni a moc převzali regenti šógunů (šikken) z rodu Hódžó, kteří do funkce šóguna dosazovali poslušné loutky.[2] Důležitou událostí tohoto období japonských dějin byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, zčásti dílem přírody v podobě ničivých tajfunů (v Japonsku nazvaných „božský vítr“ – kamikaze) a zčásti díky zuřivé obraně japonských samurajů. Mongolské útoky přispěly k zvýšení prestiže samurajské třídy, ale zároveň uvrhly do problémů kamakurský šógunát, který obránce nedokázal odměnit za jejich služby. V 20. letech 14. století se vojenští vazalové, nespokojení s rodem Hódžó, shromáždili okolo císaře Godaiga. S podporou rodu Ašikaga byl Godaigo schopný svrhnout šógunát a v roce 1333 se pokusil obnovit přímou císařskou vládou.

Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný pro svoji schopnost skvěle zacházet se zbraněmi, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe. Japonské meče (nejznámějším je katana), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání.

V tomto období můžeme vysledovat i výraznější nástup nových buddhistických sekt. Mezi prostým obyvatelstvem se staly populárními sekty vzívající buddhu Amidu (sekta Čisté země a Pravá sekta Čisté země) a sekty propagující učení vycházející z Lotosové sútry (Ničirenova sekta). Mezi vojenskou šlechtou se rozšířil zenbuddhismu, který ji přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace. S nástupem zenbuddhismu je spjat i počátek tradice čajového obřadu v Japonsku.

Období Muromači (1333 – 1568)


Období Muromači (室町時代; Muromači-džidai) trvalo od roku 1333 do roku 1568.

Začátkem období Muromači je zničení šógunátu Kamakura silami vedenými Takaudžim Ašikagou, který přešel na stranu císaře Godaiga a svrhl rodinu Hódžó. Postupně se obrátil i proti Godaigovi, jenž se pokoušel o návrat moci do rukou císaře v tzv. restauraci Kemmu (1333-1336) a podpořil nástupnictví jednoho z princů. Císař utekl do hor na jih od Kjóta a postavil se na odpor. Tímto se císařský rod rozdělil na Severní dynastii a Jižní dynastii (tzv. období Nanbokučó), které mezi sebou soupeřily až do roku 1392, kdy Jižní dvůr kapituloval.[6]

Protože šógunát Ašikaga ani zdaleka nedosahoval autority svého kamakurského předchůdce[7], nebyl schopný držet na uzdě ambice mocných knížat-hejtmanů (šugo daimjó), čímž jeho autorita dále klesala a po válce Ónin v letech 1467 až 1477 už byla jeho existence pouze formální.[8][9][10] Po této válce následovalo století občanských nepokojů a neustálých válek mezi jednotlivými knížectvími označované jako období Sengoku neboli období válčících knížectví (1467 – 1568).[9]

V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropani – portugalští mořeplavci, kteří připluli na čínských lodích. Portugalci seznámili Japonce s evropskými střelnými zbraněmi, které se ve válkami zmítaném Japonsku rychle rozšířily. Na evropských lodích přijížděli nejen obchodníci, kteří přeměnili Nagasaki z rybářské vesnice na vzkvétající přístav, ale i jezuitští misionáři včetně svatého Františka Xaverského. V průběhu několika desetiletí se tu podařilo rozšírit křesťanství do takové míry, že podle údajů z roku 1582 bylo v Japonsku v té době kolem 150 tisíc křesťanů a asi 200 kostelů.[11]

Období Azuči-Momojama (1568 – 1600)

Období Azuči-Momojama (安土桃山時代; Azuči-Momojama-džidai) trvalo od roku 1568 do roku 1600.

Období Azuči-Momojama je definované vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy, Tojotomiho Hidejošiho a Tokugawu Iejasu, kteří přinesli politické sjednocení Japonska po století občanských válek. Velký válečník Oda Nobunaga obsadil v roce 1568 Kjóto, ale byl nucený bojovat zbytek života s rivaly z řad šlechty a s vojenským odporem buddhistických sekt. Poté co byl zabit, jeho zástupce Tojotomi Hidejoši si postupně podmaňoval jeden klan za druhým. Protože chtěl odvrátit zájem šlechty a samurajů od domácich bojů, vedl v roce 1592 invazi do Koreje, která byla v té době čínským protektorátem. Japonci ztratili převahu na moři a jejich vojska byla poražena. Po této katastrofě nepodnikli v následujících 300 letech žádnou vojenskou výpravu do zahraničí.

Období Edo (1600 – 1867)


Období Edo (江戸時代; Edo-džidai) trvalo od roku 1600 do roku 1867.

Po Hidejošiho smrti převzal moc jeho největší vazal Tokugawa Iejasu a v roce 1603 formálně založil nový šógunát na hradě ve městě Edo (dnešní Tokio), které se postupně stalo japonským hlavním městem a pomalu se rozrostlo do obrovských rozměrů. Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Iejasu a jeho následovníci se snažili udržet společenské třídy od sebe oddělené a zakazovali přijímání nových členů do elitních a privilegovaných skupin, jako byla například třída samurajů. Samotný Iejasu v zásadě podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však razili politiku národní izolace, včetně zákazu cest Japonců za hranice a zákazu cizích knih. Jedinou výjimkou z tohoto izolacionismu byly určité omezené styky s Čínou a Nizozemskem prostřednictvím přístavu v Nagasaki.

V roce 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím. Tento incident značně oslabil autoritu vlády a vedl k jejímu postupnému pádu. V této situaci hrozilo, že se k moci dostanou ultrakonzervativní samurajové. Většina společnosti však dala přednost otevření se západním „vymoženostem“ a poslední šógunát v Japonsku se zhroutil.

Moderní Japonsko

 Období Meidži (1868 – 1912)


Období Meidži (明治時代; Meidži-džidai) trvalo po dobu vlády císaře Meidžiho od roku 1868 do roku 1912.

Reformy Meidži (6. dubna 1868) byla série reforem japonského císáře Meidži, které začaly po roce 1868 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní stát. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem Meidži byla centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a bylo obnovené císařství. Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem. Mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví a v roce 1873 byly zrušeny všechny restrikce proti křesťanství. Zároveň byli ze západu povoláni odborníci, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu.

V lednu 1902 uzavřelo Japonsko významnou spojeneckou smlouvu s Velkou Británií, která ještě stále byla největší imperiální velmocí. V roce 1904 se spory s Ruskem o Koreu a Mandžusko vyostřily a Japonsko zahájilo útok na ruskou flotilu v přístavě Port Arthur. Po vítězné válce Japonsko podepsalo s Ruskem v září 1905 Portsmouthský mír a získalo část ostrova Sachalin, jihomandžuskou železnici a uznání svých zvláštních práv v Koreji. S Koreou nakonec Japonsko 22. srpna 1910 podepsalo smlouvu o její úplné anexi.[12]

První světová válka

Během první světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. V roce 1918 bylo Japonsko přizvané na mírovou konferenci do Versailles, kde mu byla uznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy, německými základnami v Číně a Japonsku bylo přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Svojí skromnou účastí v první světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici v Asii a Tichomoří.

 Meziválečné období

Po skončení první světové války nebyla politika Japonska už tak agresivní, ale důsledky hospodářské krize a rychlého růstu obyvatelstva vedly ke změně postoje. Stále větší vliv získávala armáda, což mělo za následek nástup militarismu, byť i v rámci armády existovaly rozdílné názory. Ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita. Vojenští velitelé začali vyhledávat možnosti násilného zvětšení japonského území v Asii, což jim mělo pomoci vyřešit domácí hospodářské problémy. Cílem jejich útoků se stala Čína. Světové mocnosti požadovaly, aby Japonsko stáhlo své jednotky z Číny a obnovilo její svrchovanost. Jako reakci na tyto požadavky Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů a i nadále pokračovalo ve výbojné politice.

 Druhá světová válka


Když v roce 1939 vypukla válka v Evropě, japonská vláda váhala ke komu se má přidat, aby se dostala z problémů, které si vytvořila v Číne. V roce 1940 japonská vláda podepsala trojstrannou dohodu s Německem a Itálií, od které si slibovala zabezpečení dostatku nerostných surovin pro válku s Čínou. USA se ale postavily na stranu Číny, vyhlásili vůči Japonsku celkové obchodní embargo a zmrazily japonské finančné zdroje. Na to Japonsko odpovědělo útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Touto událostí byly do druhé světové války vtaženy i USA. Po počátečních japonských úspěších na tichomořském bojišti přišel záhy bod zvratu v bitvě o Midway začátkem června 1942, kdy Japonsko ztratilo čtyři letadlové lodě a přišlo o značné množství zkušených pilotů. Japonské námořnictvo se z této porážky už nikdy nevzpamatovalo.

V roce 1945 obsadily USA ostrovy Iwodžima a Okinawa. Velení japonského námořnictva se uchýlilo k zoufalé taktice sebevražedných leteckých útoků zvaných „božský vítr“ – kamikaze. Mladí, nezkušení piloti se s letadly plnými výbušnin vrhali proti americkým válečným lodím, ale navzdory jistým úspěchům se nemohli americkému vítězství zabránit. Američané pak 6. a 9. srpna 1945 shodili na japonské města Hirošima a Nagasaki atomové bomby a následkem toho 15. září 1945 Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo.

 Současnost


Po porážce Japonska v II. světové válce nasledovalo období okupace spojeneckými silami, které ale bylo i obdobím rozsáhlých demokratických reforem včetně přijetí nové ústavy. Do 60. let se japonská ekonomika díky novým technologiím zotavila z válečných škod a dostala se na třetí místo na světě, co do HDP. Zemi těžce zasáhla ropná krize v 70. letech a nasledující celosvětová recese. Provedla však základní restrukturalizaci ekonomiky, obnovila své členství v mezinárodních organizacích a během 80. let pokračovala v silném hospodářkém růstu, který přeměnil Japonsko na druhou nejsilnější světovou ekonomiku. V 90. letech přišlo období deflace a minimálního růstu hospodářství. Potřebné reformy se prováděly pomalu a váhavě a výsledky se začaly dostavovat až na počátku 21. století.

Smrtí císaře Šówa (Hirohito) v roce 1989 a s nástupem císaře Akihita na trůn začalo nové období japonské historie – období Heisei.
-------------------------------------------------------------------------------



Japonsko

日本国
Nihonkoku/Nipponkoku
Hymna: Kimi ga jo

Geografie

Hlavní město:     Tokio (東京, Tókjó)
Rozloha:     377 835 km² (63. na světě)
z toho 0,8 % vodní plochy
Nejvyšší bod:     Fudžisan (3776 m n. m.)
Časové pásmo:     +9
obyvatelstvo
Počet obyvatel:     127 417 244 (10. na světě, odhad 2005)
Hustota zalidnění:     337 ob. / km² (32. na světě)
Jazyk:     japonština
Náboženství:     šintoismus (54%), buddhismus 40%
státní útvar
Státní zřízení:     konstituční monarchie
Císař:     Akihito
Předseda vlády:     Fukuda Jasuo
Měna:     japonský jen (JPY)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:     392 JPN JP
MPZ:     J
Telefonní předvolba:     81
Národní TLD:     .jp

Japonsko (japonsky: zvuk 日本国, Nihonkoku/Nipponkoku) je ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu.

Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [džepn]).


 Geografie

    Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Japonska.

Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó (北海道), Honšú (本州, největší ostrov), Šikoku (四国), a Kjúšú (九州). K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.

Protože Japonsko je země z velké části hornatá a pokrytá lesy, lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě.

Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Tokio, 8,3 stupně), 1995 (Kóbe, 7,2 stupně) a 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně).

Podnebí Japonska je oceánské, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.

Historie

    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Japonska.

Historická období

Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období:

     Džómon (縄文時代 10 000 - 300 př. n. l.)
     Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. - 710 n. l.)
     Nara (奈良時代 710 - 794)
   Heian (平安時代 794 - 1185)
   Kamakura (鎌倉時代 1185 - 1333)
   Muromači (室町時代 1333 - 1568)
   Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 - 1600)
   Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 - 1868)
   Meidži (明治 1868 - 1912)
   Taišó (大正 1912 - 1926)
   Šówa (昭和 1926 - 1989)
   Heisei (平成 od 1989)

Prehistorie

Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy.

S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné - kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem - objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.

Začátek období Jajoi kolem koku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie - z Korey a Číny), především pak z oblastí Pekingu a Šanghaje, a z jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století před naším letopočtem pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 Wa.

Tradiční Japonsko

Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století původním císařem Jimmu. Během 5. a 6. století byly zavedeny čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců).

Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli „období válčících států“. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako „Jeddo“), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město).

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867 - 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek Čínsko-Japonské a Rusko-Japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Manžuska a druhé Čínsko-Japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. září 1945.

Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstal pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie a významná vojenská přítomnost USA zůstává až do těchto dnů.

Politika


Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je velmi omezena. Jeho funkce je především reprezentativní, ústava jeho pozici definuje jako „symbol státnosti a jednoty lidí“. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech.[1] Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska.

Japonským zákonodárným orgánem je Národní shromáždění, dvoukomorový parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů.[2] Liberálně demokratická strana (LDP) je u moci od roku 1955, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993.[3] Největší opoziční stranou je sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ).

Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. Jasuo Fukuda v současnosti slouží jako 91. předseda japonské vlády.

Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. [4] Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, krerá prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.

 Administrativní dělení

    Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Japonska.

I po vybudování několika podmořských tunelů, a rozmachu letecké dopravy mají trajekty velký podíl na přepravě mezi japonskými ostrovy
I po vybudování několika podmořských tunelů, a rozmachu letecké dopravy mají trajekty velký podíl na přepravě mezi japonskými ostrovy

Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Japonska Tokio (東京) má 8,2 milionů obyvatel, včetně předměstí až cca 12 milionů.

Další významná města:

       Jokohama (横浜 3,5 mil.)
    Ósaka (大阪 2,6 mil.)
    Nagoja (名古屋 2,2 mil.)
    Sapporo (札幌 1,8 mil.)
    Kóbe (神戸 1,5 mil.)
    Kjóto (京都 1,5 mil.)
    Fukuoka (福岡 1,4 mil.)
    Hirošima (広島 1,1 mil.)

Hlavní ostrovy:

    Hokkaidó (北海道)
    Honšú (本州)
    Šikoku (四国)
    Kjúšú (九州)

Ekonomika

    Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Japonska.

Japonská ekonomika je druhá největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc[5]. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Zaměřuje se hlavně na průmysl - výrobu automobilů, dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace.

Demografie

    muži: 62,252 mil.
    ženy: 65,183 mil.


Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001)

Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel

Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 %

Demografické složení v roce 2002:

    děti do 15 let: 14,2 % populace
     osoby nad 65 let: 18,5 % populace

Průměrná délka dožití:

    muži 77,73 let
     ženy 84,64 let

Národnostní složení:

   Japonci (99 %)
    ostatní národnosti:
          o Korejci (632 tis.)
          o Číňané (381 tis.)
          o Brazilci (265 tis.)
          o Filipínci (157 tis.)
          o Američané (46 tis.)
          o Peruánci (50 tis.)
          o Thajci (24 tis.)
          o Britové (15 tis.)
          o Vietnamci (14 tis.)

Celkem žije v Japonsku přes 1,78 mil. nejaponského obyvatelstva

 Kultura

Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO.

Japonský styl malby či kresby se nazývá manga.

Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry: anime, džidaigeki - japonské historické filmy o samurajích, japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú), pink filmy (název z angličtiny) - japonská „softcore“ pornografie, filmy o Jakuze.

Náboženství

    * Buddhismus v Japonsku
    * Šintoismus

Specifikou Japonska je, že řada lidí se (aspoň statisticky) řadí k oběma hlavním náboženstvím. Ke křesťanství se hlasí 1 % obyvatel (podle jiných údajů až 6 %.
Žádné komentáře
 
"Texty a obrázky z tohoto webu nekopírovat bez svolení vlastníků."