Gecumei

Umění

Japonští spisovatelé

Spisovatelé Japonska
Kóbó Abe (7. března 1924, Tokio – 22. ledna 1993) byl japonským spisovatelem, dramatikem, filmovým a rozhlasovým
scenáristou; bývá považován za hlavního představitele japonské avantgardy. Vystudoval medicínu, avšak lékařskou praxi
neprovozoval. Upozornil na sebe v roce 1951, kdy za povídkovou sbírku Kabe (Zeď) získal Akutagawovu cenu. Oblíbil si
západní literaturu, především surrealismus, vědecko-fantastický žánr a Franze Kafku.


Povídky

    * Zeď (povídková sbírka) – 1951
    * Červený kokon (soubor povídek) – čes. 1971
    * Vagabund - čes. 1985

 Jiná próza

    * Cesty po východní Evropě - 1957
    * Tvář toho druhého (psychologický román) – čes. 1981
    * Písečná žena – 1962

 Divadelní hry

    * Uniforma
    * Ten duch jsem já





Macuo Bašó




Chronologie
1644     Macuo Bašó se narodil u města Ueno v provincii Iga, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta.
1656     Umírá Bašóúv otec. Bašó vstupuje do služeb Tódó Jošitady, syna místního vysoko
 postaveného samuraje.
1666     Mladý Jošitada umírá. Bašó opouští samurajovu rodinu, které sloužil, cestuje zřejmě
 do Kjóta a studuje filozofii, poezii a kaligrafii.
1672     Stěhuje se do Eda. Studuje Zen u mnicha Bučóa 1642–1715). Rediguje antologii haikai Hra s
 lasturami, do které přispělo na třicet básníků, a opatřuje ji komentářem.
1676     Nakrátko navštěvuje Ueno.
1680     Bašóovi studenti pro něj na břehu řeky Sumidy postavili příbytek.
1682     Bašóúv příbytek vyhořel. Uchýlí se na několik měsíců do provincie Kai.
1683     Byla publikována první antologie Bašóovy školy Seschlý ořešák s doslovem Bašóa.
 Jeho matka umírá v Uenu. Je postavena nová Bašóova chatrč.
1684–85     Cestuje a sestavuje Cestopis světem umořených kostí.
1687     Cestuje do Kašimy a píše Návštěva Kašimské svatyně. Z cesty do Sarašiny pak
sestaví Sarašimský cestopis. Navštíví provincii Ise, město Nagoja, provincii Iga, města Jošino a
Nara. Záznam z této cesty Poznámky z tlumoku jsou v Japonsku publikovány v roce 1709, deset
 let po smrti básníka.
1689     Cestuje po severních provinciích ostrova Honšú, materiál z této cesty pak zpracuje ve Stezce
do vnitrozemí. Vrací se do Uena.
1690     Navštěvuje přátele a žáky v oblasti Kjóta. Navštěvuje vesnici Zeze na břehu jezera Biwa;
zůstává několik měsíců.
1692     Bašó se stěhuje do nového příbytku nedaleko ústí řeky Sumidy.
1693     Po smrti svého synovce Tóina propadá depresi. V srpnu je stižen bolestmi hlavy a horečkou;
zavírá se ve své chatrči a odmítá se s kýmkoli setkat.
1694     V lepším rozpoložení ale stále s podlomeným zdravím se Bašó vydává do Nagoji, Uena, Ócu a
Kjóta. Zdraví se mu zhoršuje a v Ósace umírá.





Macuo Bašó (japonsky: 松尾芭蕉; 1644 – 28. listopadu 1694), je nejznámější japonský básník a zakladatel básnické formy později nazvané haiku. Pseudonym bašó (česky pisang – lat. musa paradisiaca) zvolil podle banánovníku, který mu věnoval v roce 1680 jeden z jeho žáků. Vlastním jménem Macuo Munefusa, zprvu publikoval pod pseudonymem Tósei.

Bašó se narodil ve městě Ueno v rodině chudého samuraje. V letech 1667–71 studoval japonskou poezii v Kjótu. V roce 1680 se přestěhoval do Eda, dnešního Tokia, kde přebýval až do konce svého života. Absolvoval řadu cest po Japonsku po vzoru básníků Saigjó a Sógi. Zážitky z cest ovlivnily jeho poezii a deníkovou tvorbu (viz haibun).

V Edu se stal mistrem formy haikai no renga a živil se výukou studentů. Byl také sudím v básnických kláních. Po krátké období studoval zen pod zenovým mnichem.

Řazené básně (Haikai no renga) sloužily japonské městské populaci hlavně pro pobavení a nepředstavovaly vážnou poezii. Bašó ve své tvorbě užíval slangové výrazy, výpůjčky z čínštiny, a psal hokku (úvodní verš řazené básně renga) o osmnácti, devatenácti i více slabikách. Bašóova hokku reflektují lidské zkušenosti, to co viděl, co si myslel a co cítil. Ve své tvorbě neodmítal hravost haikai a prokázal, že hokku může zachytit i přes střídmou formu různé sentimenty a nálady provázející lidský život. Vytvořil vážnou poezii tam, kde šlo původně jen o zábavnou hru. Bašó je pokládán za objevitele poetického potenciálu této sedmnáctislabičné formy později pojmenované haiku.

Většinu své tvory se snažil dosáhnout klasických ideálů (např. sabi – samota), přičemž zdůrazňoval, že musí být zachycené běžnou mluvou a pomocí obrazů aktuálních tady a teď. Posledních pět let života se pokoušel vytvořit nový přístup, který nazval karumi (lehkost). Nepodařilo se mu jej do své smrti plně formulovat. Přesto jeho pozdní tvorba naznačuje, že se mohlo jednat o návrat k bezstarostnosti jinošských let smíšené se zkušeností získanou věkem.


Z díla

    Buddhistický obřad.
    Vycházím z temna chrámu.
    Oh! Květy třešní!


    Do staré tůně
    skočila žába
    žbluňk







Haruki Murakami

Haruki Murakami (japonsky: 村上 春樹, Murakami Haruki; *12. ledna 1949 Kjóto) je současný populární japonský spisovatel a překladatel.

Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackého obchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury.

Studoval divadelní vědu a po absolvování si otevřel v Tokiu jazzový bar. Hned první román Slyš vítr zpívat, který vyšel v roce 1979, byl oceněn japonskou literární cenou pro začínající autory Gunzo.

Již v době, kdy publikoval třetí román Hon na ovci a získal za něj roku 1982 Nomovu cenu za talentované autory, se začíná mluvit o fenoménu Murakami. O tři roky později Murakami obdrží prestižní Tanzakiho cenu. V roce 1987 vychází román Norské dřevo, za který autor sice neobdrží žádné literární ocenění, ale překonává všechny dosavadní rekordy - jen v Japonsku se prodalo přes čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch sklidily i další díla. Murakamiho romány byly přeloženy do více než 20 jazyků. Kromě nich vydal i několik sbírek povídek a literatury faktu. Do japonštiny přeložil některá díla F.S. Fitzgeralda, J. Irvinga, či T.Capoteho a R. Carvera.

Dílo v češtině
Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR

Do češtiny byly zatím přeloženy čtyři díla:

    * Norské dřevo, Odeon 2002
    * Na jih od hranic, na západ od slunce, Odeon 2004
    * Kafka na pobřeží, Odeon 2006
    * Afterdark, Odeon 2007

Dvorním překladatelem Murakamiho je Tomáš Jurkovič.

Do slovenštiny byly zatím přeložena dvě díla:

    * Hon na ovcu, SLOVART 2004
    * Tancuj, tancuj, tancuj, SLOVART 2006





Kenzaburó Óe (japonsky 大江 健三郎, * 31. ledna 1935) je japonský spisovatel.

Vystudoval universitu v Tokiu, kde se zajímal o západní literaturu.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1994.

Dílo

Prakticky celá jeho tvorba se zaobírá problémem atomové bomby, na tuto otázku nahlíží z mnoha různých úhlů - etického, historického atp.

    * Zápisky z Hirošimy - 1965 reportážní kniha
    * Japonská literatura atomové bomby - 1983, patnáctidílný rozbor
    * Budoucnosti, která nemůže nic vědět - 1983, povídkový soubor






Jóko Óta (1903 - 1963), byla japonská spisovatelka

Dílo

Její dílo se téměř výhradně věnuje svržení atomové bomby na Hirošimu, o zničení Hirošimy informovala jako první v eseji Záblesk jako na dně mořském, který vyšel v japonských novinách Asaki 30. srpna 1945.

    * Město mrtvol - psáno 1945, vydáno 1948
    * Lidské cáry - 1951
    * Poloviční lidé - 1954
    * Město a lidé ve večerním bezvětří






Murasaki Šikibu (紫 式部, asi 973 – asi 1014 nebo 1025) byla japonskou spisovatelkou, básnířkou a dvorní dámou na císařském dvoře během období Heian. „Murasaki Šikibu“ nebylo její pravé jméno. Její skutečné jméno zůstává neznámé, i když někteří odborníci se domnívají, že její jméno mohlo být Takako. Ve svém deníku se zmiňuje, že u dvora byla přezdívána „Murasaki“ („fialová“) podle postavy z Příběhu prince Gendžiho. „Šikibu“ se vztahuje k pozici jejího otce v Úřadu pro dvorní etiketu (šikibu-šó). Zemřela buď v roce 1014, kdy se podle záznamů její otec náhle vrátil do Kjóta ze svého guvernérského sídla, nebo mezi lety 1025 a 1031, kdy by jí bylo mezi padesáti a šedesáti lety, což bylo hodně měřeno standardy období Heian.

Murasaki je známá díky svému románu Příběh prince Gendžiho (Gendži Monogatari) napsaným japonsky mezi lety 1000 a 1008. Příběh prince Gendži je jeden z nejrannějších a nejslavnějších románů v dějinách.

Když byla Murasaki ještě dítě, zemřela jí matka, a tak Murasaki vychovával, navzdory dobovému zvyku, její otec Tametoki, učenec a úředník na císařském dvoře. V Japonsku během období Heian bylo zvykem, že manželé žili odděleně a děti vychovávala matka a její rodina. Rovněž proti zvykům té doby poskytl otec Murasaki „mužské“ vzdělání. Obvykle muži studovali čínštinu (oficiální dvorský jazyk) a v čínštině se i dále vzdělávali, zatímco ženy se učily kanu a poezii. Její otec ji chválil pro její inteligenci a schopnosti, ale zároveň litoval, že se narodila „jako žena“.

U císařského dvora byla Murasaki dvorní dámou císařovny Šóši (Akiko). Je možné, že ji najmul Fudžiwara Mičinaga, aby sloužila císařovně.

Murasaki je přisuzováno autorství tří literárních děl, z nichž nejdůležitější je Příběh prince Gendžiho (Gendži Monogatari). Deník Murasaki Šikibu a Sbírka Murasaki Šikibu byly zveřejněny posmrtně. Sbírka Murasaki Šikibu obsahuje 128 básní od Murasaki.

Příběh o Murasaki (The Tale of Murasaki) je fiktivní biografie Murasaki Šikibu napsaná americkou antropoložkou Lizou Dalby (jedinou cizinkou ze Západu, která se stala geišou).


Dílo v češtině


Román Gendži Monogatari vyšel v češtině jako trojdílná kniha pod názvem

 * Příběh prince Gendžiho 1., 2002
 * Příběh prince Gendžiho 2., 2005
 * Příběh prince Gendžiho 3., 2007
Žádné komentáře
 
"Texty a obrázky z tohoto webu nekopírovat bez svolení vlastníků."