Gecumei

Umění

Kabuki - japonské tradiční divadlo

Říkají vám něco pojmy jako Nó, Bunraku nebo Kabuki? Divadelním znalcům určitě ano. Všechny totiž označují různé formy tradičního japonského divadla. Právě posledně jmenované Kabuki je jedním z nejpopulárnějších jevištních umění země vycházejícího slunce.
Herec Nizaemon strne v němé póze na kraji jeviště. Silně nalíčená tvář a složitý kostým na sebe poutají pozornost celého sálu. Okamžik naprostého ticha rozčísne potlesk a obdivné výkřiky diváků. Herec odchází do zákulisí. Každý jeho pohyb, každý centimetr oděvu, křídově bledý obličej i zvýrazněné oční linky v sobě nesou pečeť stovek let tradice vysoce formalizovaného divadelního umění. Právě jsem byl svědkem jednoho z vrcholů večerního představení klasického japonského divadla Kabuki. Okamžik nabitý energií, emocemi a uměním.

Kabuki nabízí mnoho a jednou z několika rovin, kterými působí na diváky je barevná a velkolepá podívaná. Kabuki je drama, ale také balet, pantomima, hudebníci a vypravěč přímo na scéně. První část dnešního představení se jmenuje Joshitsune Koshigoejo. Původní námět této hry je z poloviny 18. století. Typické je, že od té doby prošla hra v podstatě jen drobnými úpravami. Potvrzuje to i pan Eiichi Kaneda, generální manažer divadla Kabuki-za.

"Tradice Kabuki je dlouhá asi 400 let. Všechny postavy hrají muži. Hercům, kteří se specializují na ženské role se říká onnagata. Ženám zakázali hrát tehdejší vládci Japonska hned zpočátku. V průběhu doby se Kabuki příliš nezměnilo. Jednotlivé scény jsou dobře zavedené a ustálené," říká pan Kaneda a dodává: "Samotné Japonsko se změnilo od poloviny 19. století mnohem víc než naše divadlo."
 

Budova divadla Kabuki působí uprostřed jedné z nejrušnějších tokijských čtvrtí asi jako kdyby někdo přenesl rodný dům Boženy Němcové na Jižní město. Barevnou budovu postavenou v tradičním stylu určitě nejde přehlédnout. Jakoby už samotná architektura divadla říkala: Tady je jiný svět, tady platí pravidla hry. Přísná pravidla hry, která může být i velmi vážná.

Trochu jiná pravidla než na jaká je Evropan zvyklý, platí ostatně i pro návštěvníky divadla. začíná se buď v jedenáct dopoledne nebo o půl páté odpoledne. Celé představení má dvě až tři části, které jsou odděleny přestávkou a tematicky spolu nijak nesouvisí. Na rozdíl od našich krajin není nijak nevhodné, abyste se zvedli, když vás zrovna ten který úsek hry nezajímá nebo když máte hlad, a vrátili se až o něco později. Místo vám ukáže uvaděčka, která označí vaši řadu mezinárodně srozumitelným způsobem - tak, že si u ní klekne a ze svých paží vytvoří živou směrovku. Vestibul divadla ožívá před představením i během přestávek davy lidí, kteří se tu můžou občerstvit zeleným čajem. Mohou si také vybrat vějíř, hedvábný šátek anebo třeba kimono. Nemusím snad dodávat, že ceny jsou tu oproti obchodům dvojnásobné. Jen málokdo však chodí do divadla nakupovat a navíc - pozor - právě začíná druhá část představení...

Jmenuje se Joshiwara Suzume čili vlaštovky rákosové louky. Je to jakýsi zvláštní druh scénického tance. Dva herci představují prodavače ptáků, manžela a manželku, kteří nabízejí prostřednictvím tance své zboží kolemjdoucím. Pokud si někdo ptáka koupí, nenechává jej zavřeného v kleci, ale podle buddhistického rituálu Hosho-e mu daruje svobodu. Přímo na jevišti se objevuje orchestr asi dvaceti hudebníků. Propojení hudby a tance je dovedené k dokonalosti a scéna má nevídanou dynamiku. Z programu se dozvídám, že herci představujícímu mužského prodavače je skoro osmdesát let a pyšní se titulem "živoucí národní poklad Japonska".

"Jak dlouho může člověk hrát Kabuki a jak dlouho trvá, než se k tomu dostane?" ptám se pana Kanedy. "Na tuto otázku může být mnoho odpovědí. Někteří herci začínají vystupovat v pěti, šesti letech a pak tráví na scéně třeba sedm dekád. Děti a dospělí hrají pochopitelně jiné role. Máme takzvaný výcvikový institut pro herce, do kterého vstupují mladí lidé hned po ukončení školy. Po pěti až šesti letech studia se mohou dostat k velkým rolím v Kabuki," říká generální manažer divadla.

Hlediště je plné lidí. Starších i mladších. Ještě před dvaceti, třiceti lety si prý lidé mysleli, že Kabuki je záležitostí jen pro divadelní odborníky. Dnes je ale situace jiná, částečně i díky médiím, hlavně televizi, která Kabuki vysílá. A navíc na představení mohou chodit i cizinci, protože v divadle funguje systém simultánního anglického překladu do sluchátek.

Japonské divadlo je jiné, zvláštní a nesmírně zajímavé. Obrázku Japonska by bez něj chybělo hodně podstatných barev.
Žádné komentáře
 
"Texty a obrázky z tohoto webu nekopírovat bez svolení vlastníků."