Gecumei

Hanyou a Akanishi

Inuyasha 6

inu4
NEČEKANÝ NÁVRAT

Byla hluboká noc. Všechno kolem spalo. Vlastně všechno ne, lesem se pomalu prodírala nějaká osoba. Bylo vidět, že něco hledá. Jenže takhle osoba nebyla jen tak ledajaká, doopravdy to byla démonka, a to mocná. Její jméno zní Kira a je jediným potomkem kdysi silného psího démona jménem Sesshoumaru, na kterého byla ale seslána kletba, kvůli které svou sílu postupně ztrácí a stárne jako obyčejný člověk. Kira si vzala za úkol svého otce zachránit. Dříve jí s tím pomáhala Rin, lidská dívka, kterou Sesshoumaru kdysi adoptoval. Ta ovšem zemřela v boji s mnichem Mirokem, když přišli k jejich domu unést jeho ženu, démonibijku Sango, aby získali krev jejich dětí-dvojčat, chlapce Osaka a dívky Otane. Úkol sice splnili, ale přesto utrpěli onu hroznou ztrátu, která Sesshoumara zdrtila skoro stejně jako kletba samotná. Kira samotná tedy uvěznila Sango a uzavřela ji za neproniknutelnou bariéru. Vlastně ne úplně neproniknutelnou. Na celém světě existuje jenom jedna zbraň, která jí může zničit, a tou je slavná Tessaiga, kterou její poslední držitel Inuyasha schoval do Mezisvěta a vchod tam uzamkl. Klíčem k bráně je černá perla, kterou nosil Inuyasha ve svém oku, ale tu Inuyasha, před tím než opustil feudální svět, dal do držení právě Mirokovi. Kira jí vzala ve stejný den, kdy unesla Sango a rozbila jí na mnoho kousků, které dala hlídat mnohým mocným démonům, aby se pojistila, že Tessaigu nikdo nezíská. Jenže stále si ještě nebyla stoprocentně jistá, že je to dostatečná ochrana. Když přemýšlela, jak svůj plán dovést do úplného konce, vzpomněla si, že když byla malá, tak jí otec občas vyprávěl o silném půldémonovi jménem Naraku, který byl jediný, kdo dokázal Tessaize vzdorovat. Naraku si dokázal vytvořit ochranný štít, který ani tak mocná zbraň neprorazila. Ovšem Naraku už byl nyní mrtev. Nakonec ho Inuyasha zabil za pomoci svaté síly šípů kněžky jménem Kagome, ale i za velkého přispění Miroka a Sango. Dokonce i Sesshoumaru se tohoto boje účastnil a přispěl k zničení Naraka. Kira si ale umínila, že přijde na způsob jak přivolat Naraka alespoň dočasně z podsvětí a zjisti jakým způsobem získal tak mocnou bariéru. Po dlouhém pátraní zjistila, že kdesi hluboko v horách, v jednom pralese existuje místo, kterému se říká Studna démonů. Na tomto místě se údajně dají čas od času spatřit duchové mrtvých démonů. Rozhodla se, že za pokus nic nedá a vydala se tam. Nevěděla jestli tohle místo někdo chrání, ale radši se připravila na boj. Teď už ale procházela pralesem druhým dnem a po studni nebylo ani stopy. Pomalu přestávala věřit, že existuje. Prošla dalším úsekem a zase tam nic nebylo. Rozhodla se, že si na chvíli sedne. Ne, že by byla unavená, ale potřebovala si utřídit myšlenky. Rozhlédla se kolem sebe a doufala, že uvidí alespoň náznak, že by zde bylo něco zvláštního. Jenže se nic nedělo. Kira zavřela oči. Potom, ale něco ucítila. Něco se k ní blížilo. Pomalým nenápadným pohybem sáhla po své kataně. když se "to" přiblížilo, vyskočila, a tak rychlým pohybem, že jí bylo vidět rozmazaně položila katanu na krk příchozímu. Byl to pomenší démon s velkýma stříbrnýma očima. "Kdo jsi?" zeptala se Kira. Démon se podivně zavlnil a najednou stál Kiře za zády. Pak si odkašlal a řekl: "Jsem strážce Studny démonů a jsem si jistý, že ty ji hledáš. Chci se tedy zeptat proč." Kira překvapeně sklonila meč. Nevěřila, že by mohl být někdo rychlejší než ona, ale na tomhle démonovi bylo něco zvláštního...jakoby mrtvého. Kira se vzpřímila. Neměla v úmyslu tomu démonovi cokoliv říkat, protože cítila, že jí ke studni jen tak nepustí, proto se jenom zeptala: "když ti to řeknu, pustíš mě ke studni?" Strážce vypadal jako když se nad tím zamyslel, zvednul oči v sloup a začal se drbat na hlavě. Pak se na Kiru zase podíval. " Ne myslím, že ne. Nesmím tam pouštět nikoho" usmál se. Kira si povzdechla, tak nějak tušila, že to nebude nijak snadné. Znovu si tedy připravila katanu a vyrazila. Strážce se, ale znovu zavlnil a zmizel. Kira se rozhlédla, ale nikde ho neviděla. Pak jí něco těžkého uhodilo do zad. Kira se trochu prohnula, ale ta věc neměla takovou sílu, aby jí srazila na zem. Znova se otočila, ale za ní nikdo nestál. Pak jí do zad zase něco praštilo. Pochopila, že tohle nemá zrovna smysl, a tak vyskočila na strom a dívala se dolů. Jenže pak ucítila závan větru a do hlavy jí zasáhl zase ten těžký předmět a srazil jí dolů. Kira ve vzduchu udělala salto a dopadla na nohy. Kdyby tu byl její otec v plné síle, tak by určitě takové problémy neměl, pomyslela si. Pak, ale zavrtěla hlavou. Musí si dokázat, že je také tak dobrá jako kdysi on. Sedla si tedy na zem a zavřela oči. Nechala pracovat jenom svoje ostré démonské smysly. Něco se kolem ní zavlnilo, a tak tím směrem vystřelila ruku a něco zachytila. Otevřela oči a uviděla, že drží strážce studny. Kira se na něj ošklivě usmála. Strážce najednou vypadal vyděšeně. "J..jak jsi to dokázala...ještě nikdy mě nikdo nechytil" zaúpěl strážce. Kira se začala smát, ale neodpověděla mu. Nemusí přece všude říkat, kdo je její otec, také by ráda jednou vyšla z jeho stínu. Zatím se jí každý bojí jen proto, že je dcerou mocného Sesshoumara. Sevřela démonovi krk a do kůže mu zaryla drápy. "Teď už mě ke studni pustíš?" zeptala se velmi milým hlasem. Strážce pomalu kývnul hlavou a ukázal rukou jedním směrem. Kira se na něj podívala. Nebyla si jistá, jestli mu má věřit. Ale pak si pomyslela, že si ho když tak najde znova a tentokrát z toho nevyvázne jenom s pár jizvičkami na krku. Pustila tedy strážce a vydala se tou cestou. Strážce si držel krvácející krk a mumlal "jen aby jsi toho nelitovala" díval se na Kiru nepříliš příjemným pohledem. Pak se ušklíbnul a zmizel. Kira se mezitím už stihle celkem vzdálit takže ho neslyšela. Po nějaké době chůze, začala cítit ve vzduchu zvláštní vibrace. Rozhodla se jít tedy tím směrem odkud přicházely. Pak mezi stromy začalo prosvítat zvláštní mnohobarevné světlo. Kira zároveň zaslechla slabé úpění z toho směru. Znělo to jako kdyby plakalo 1000 mrtvých. Ač byla Kira mocnou démonkou, teď se otřásla.

Kira přichází k hledané studni a je uchvácena silou která z ni vychází.přistupuje pomalu k ni a pozoruje duchy kteří lítají kolem,přistoupí k nejbližšímu a zeptá se ho."jak se dostanu k Narakovi?"Duch jen na chvíli zastaví a po chvíli se smíchem odlitá pryč.Kira je zmatena a přistoupí až ke studni a všimne si kamenné desky která leží vedle studny,začne nápis který je na ni napsaný luštit a dozví se ze musí použít démonskou krev aby mohla vstoupit dovnitř a mohla promluvit s duchem se kterým si přeje mluvit.

Kira je nadšena,je démonka a tak se řízne do ruky a nakape par kapek do studny,ihned se objeví schody a Kira pomalu sestupuje dolu,a při cestě si všimne staré louce.Zapálí ji pomoci ohnivého kouzla a konečně vidí, kde se nachází a opatrně jde dolu,po cestě vidi kostry a duchy zemřelých démonu.

Přistoupí k další desce,a tam je napsané,jak má postupovat při vyvolání démona s kterým chce mluvit.

Luští nápis a dozvídá se zaříkadlo na jejímž konci musí říci jméno démona se kterým chce mluvit.Kira začne odříkávat text a vysloví jméno Naraka,chvíli se nic neděje,ale pak se objeví světlo a ze stínu pomalu vychází Naraku.

Kira je spokojena, přistoupí k němu a pokloní se,:"potřebovala bych vaši pomoc??"Naraku chvíli mlčí a pak promluví:"Kdo jsi a co tu chceš,proč mě taháš ven?"

Kira před nim stoji jako opařena a rychle mu vysvětlí co se stalo a kdo vůbec je.Naraku mlčí a nic neříká, pak se k ni nakloní a řekne:"dobra pomůžu ti jen mě musíš odtud pomoci ty ven."

"Dobra a co mam udělat?" "Jsi démonka ne?Tak použij svůj mozek a svoji krev."

Kira na něj chvíli překvapeně kouká a pak si přečte znovu obelisk a pochopi co tím myslel,z nezacelené rány ukápne krev na obelisk a řekne znovu Narakovo jméno.Objeví se před ni náhle světlo s velmi silnou magii a Naraku vystoupí ze stínu a pomalu vystupuje nahoru po schodech volny.Kira rychle spěchá za ním aby se ji neztratil, zná jeho pověst od otce,a ví ze je příliš lstivý..

Naraku se objeví venku a rozhlíží se po krajině,vypadá to tu trochu jinak,jak dlouho sem tam asi tak byl."tak co pomůžete mi??"

Naraku poodstoupí od studny a zvědavě si prohlíží dívku,připadá mu strašně povědomá,jako by byla odrazem někoho koho znal."kdo je tvůj otec??"

Kira je zaražena otázkou a pochvíli odpovídá"Sesshoumaru."

Naraku si ji chvíli prohlíží a pak vykročí směrem z lesa ven,následován Kirou.Celou dobu nepromluví ani slovo.

Kira ho tise následuje a přemýšlí co dál,proč se jen Naraku zarazil při vysloveni otcova jména??

Objeví se na kraji lesa,a Naraku se na ni otočí:"co potřebuješ přesně vedet??A proč by mě mohl potřebovat tvůj otec?"

Kira mu vše v rychlosti vysvětlí,a zkoumavě ho pozoruje,nehnul se mu totiž ve tváři ani jediný sval.

Naraku přemýšlí,jak se dívky co nejrychleji zbavit,usmívá se a napadne ho něco zákeřného a podlého.

Kira se divý nad jeho úsměvem,vypadá tak krásně,

Naraku ji řekne:"díky za vysvobození, ale já ti nepomohu už ze dvou důvodů,neměl jsem tvého otce rad a ani mít nikdy nebudu,pomohl Inuyashovi při mém zničení. Kira se zarazila, takže ho vysvobozovala úplně zbytečně? Napřed byla jenom překvapená, ale poté se jí zmocnil vztek. Neuvědomila si, že je Naraku pouhý duch a zaútočila na něj. To však vyvolalo pouze posměšný úšklebek na Narakově tváři. Kiru to znechutilo, mávla rukou a přivolala svoje démony, kteří dokážou požírat duše, tedy i Naraka. Jenže ani tohle nepomohlo, protože Naraku se na démony pouze podíval a oni se okamžitě postavili na jeho stranu. Poté zvedl jednu poloprůhlednou ruku a ukázal na Kiru. Démoni se na ni okamžitě vrhli. Zatímco Kira zápolila s vlastními démony, Naraku se vydal pryč. Chtěla najít někoho, kdo mu řekne co všechno se tady dělo v době jeho nepřítomnosti. Jenže Kagura i Kanna byly mrtvé, Inuyashy, Miroka, Sango nebo Kagome by se opravdu zeptat nešel a Kikyo byla pravděpodobně už také po smrti. Teď už si vzpomínal na jedinou osobu, která mu byla schopná něco říct, tedy pokud už také nebyla mrtvá. Tou osobou byla stará kněžka Kaede, sestra Kikyo. Naraku si vzpomínal, že nebyla nijak zvlášť silná, a tak by ji mohl využít. Cestu do vesnice si stále pamatoval. Navíc jako duch se mohl jednoduše přemisťovat. Ztratil sice většinu svých schopností, ale alespoň něco mu zbylo. Jak zamýšlel, tak také okamžitě učinil.

Kaede nerada cestovala v noci sama lesem. I když byla kněžka nikdy se necítila zrovna bezpečně v lese plném démonů. Nedivila se, že v okolí byli tři chrámy, které měly ochraňovat okolní obyvatele. Tenhle les, známý od jisté doby jako Inuyashův, byl opravdu démony narvaný. Kaede teď navíc musela cestovat mnohem víc než by si sama přála. Od doby co byl Miroku zraněný musela převzít všechny jeho vesnice. Byla už na to sice opravdu stará, ale snažila se jak mohla. Jenže toho stejně bylo na ní příliš, proto se rozhodla, že požádá mnichy z chrámu bohyně Ame-no-uzume. Tento chrám si nevybrala náhodou, zde totiž přebýval už dvacet let jistý mladík, do kterého vkládala velké naděje, ale zároveň se ho obávala. Nebyl to totiž obyčejný mnich. Před dvaceti lety, když ho jeho matka odložila z bezpečnostních důvodů v chrámu, se ho mniši zdráhali přijmout, ale autorita jeho matky je přesvědčila. Naštěstí tedy chlapec vyrůstal bez špatných vlivů. Kaede doufala, že to tak zůstane i nadála, vlastně se neměla proč obávat, že to bude jinak. Ten, kdo by ho mohl ovlivnit byl přeci dávno po smrti. Jenže, přesto mívala občas takový zvláštní pocit, kdykoliv s ním mluvila. Jako by v něm viděla někoho jiného, někoho mnohem nebezpečnějšího. V těchto úvahách jí cesta lesem rychle ubíhala a do vesnice by došla nejpozději za hodinku, kdyby se před ní najednou neobjevila poloprůsvitná postava.

"Naraku!" vykřikla Kaede a nevěřila vlastním očím. Opravdu, před ní stál Naraku, ale Kaede okamžitě poznala, že je to pouhý duch. Ani se nenamáhala vytahovat luk, věděla, že ona se svojí silou ducha bez příslušných obřadů zlikvidovat nemůže. Naraku se usmíval, protože to na co teď myslela Kaede samozřejmě věděl. Zjistil, že má navíc ještě jednu užitečnou schopnost , a to čtení myšlenek. Neváhal tedy ani okamžik a vstoupil do Kaediny mysli. To co tam přečetl mu připadalo naprosto nesmyslné a přeházené. Povzdechl si, asi mu nezbude nic jiného než se jí zeptat. Jenže jak. Pravděpodobně mu nic neřekne dobrovolně.

"Naraku! Okamžitě se mi přestaň hrabat v hlavě!" vykřikla Kaede. To Naraka zaskočilo, netušil, že to lidé můžou poznat. Pak si ovšem všimnul co vyčuhuje kněžce z vaku. Bylo tam několik prázdných lahví od sake. Znovu se usmál.

"Vidím, že ti došlo sake Kaede." Řekl. Kaede strnula, rozhodně netoužila po tom, aby se s někým jako Naraku vybavovala zrovna o sake.

"No a co!" vyštěkla. Chytla vak a lahve zastrčila hlouběji pod bylinky. Nelíbilo se jí, že se Naraku pořád tak podivně usmívá. Jenže potom se Naraku otočil a zmizel mezi stromy. To ji překvapilo. Upřímně to nechápala, když po ní něco chtěl, proč to tak proč to vzdal tak rychle? Pokrčila rameny a znova sáhla do vaku. Hledala jestli tam nemá přeci jen ještě nějaké rýžové víno. Nejdřív to vypadalo, že ne, ale pak nahmatala další láhev, která byla podle váhy plná. Zhluboka se napila. Za chvíli byla samozřejmě láhev prázdná, podívala se tedy po další, a hele, byla tam jiná úplně plná. Kaede se tedy znovu napila. Zatímco si dávala sake nevšimla si, že jí do vaku vždycky nějaký menší démonek vkládá další a další lahve. Upřímně za chvíli byla Kaede ve tváři celá rudá a měla nebývale dobrou náladu. Najednou jí vůbec nepřišlo divné, že potkala Naraka, který by měl být už padesát let mrtvý. Začala si pobrukovat a vyrazila lehce vratkým krokem zpátky do vesnice. Když se vedle ní znovu objevil Naraku jenomže zasmála a zpívala si dál. Naraku se usmíval, jeho plán skvěle vycházel.

"Kaede, v tvé mysli, jsem našel něco co mě opravdu zaskočilo. Kdo je to Michio?" Zeptal se.

Kaede se rozesmála na celé kolo. Vlastně se vysmívala Narakovi do obličeje.

"To bys měl vědět ty..hehehe. Ale Kikyo věděla proč ho od tebe držet dál, hehehe." Smála se Kaede. Naraku začínal být nevrlý.

"Prostě mi o něm všechno řekni, kněžko"

"Hehehe, jak chceš. Michio je moc pěkný chlapec a moc šikovný mnich. Bydlí v jednom klášteře. Před dvaceti lety, hned jak se narodil ho tam odložila Kikyo, aby jsi se k němu nedostal. Hehehe kdoví co jí to popadlo. Ale co jinak by tu Michio ani nebyl. A on je opravdu moc šikovný. Brzo bude skládat závěrečnou zkoušku a stane se mistrem. On není jen tak ledajaký mnich, ale mnich - válečník abys věděl. No prostě je to Kikyin syn. Je mu dvacet jestli sem to ještě neříkala. No je opravdu hezký. Má moc pěkné černé vlasy. Když byl malý tak je nosil dlouhé a oni se mu pěkně vlnily, ale když vyrostl, tak si je začal stříhat a teď mu stojí jako hřebíky. Jo, já jsem ho jako malého kluka vídala často. Sem tam za ním chodila víš." Naraku začínal být opravdu nervózní, ale nezbývalo mu nic jiného než Kaede poslouchat, jestli se chtěl něco dozvědět. "za nového měsíce má i moc pěkné hnědě oči, přesně jako Kikyo." Naraku zpozorněl, tohle už znělo zajímavěji. " No ale během měsíce je to horší, to musí chudák nosit kápi, aby se ho lidé nebáli, tak je to. On má totiž oči jako si měl ty Naraku, přesně tak" Kaede ukázala prstem Narakovi přímo na obličej (přímo, kdyby se jí ruka nekývala ze strany na stranu). "chápeš to správě, tedy pokud to chápeš, hehehe, Michio je tvůj syn. Nechápu jak jste k němu s Kikyo přišli, ale myslím, že asi stejnou cestou jako rodiče přišli ke mně, hehehehe." Naraku se ohromeně zastavil. Takže Kikyo měla dítě, jeho dítě!! Někde po tomhle světě už dvacet let, chodil půldémon, který měl stejnou krev jako on. Bohužel i jako Kikyo, uvědomil si vzápětí. Kaede se mezitím odkolébala někam dál do lesa., ale Naraku už si jí nevšímal. Teď už ho nezajímala. Našel si zcela jiný objekt zájmu. On sám už toho moc nezmůže, ale jestliže má syna, tak ten by mohl převzít jeho roli a získat posvátný klenot. Pokud tedy ještě Shikon existuje. Na to se Kaede nezeptal, ale to může počkat. Nejdřív musí najít Michia. Michio, zajímavé jméno. Zajímalo by mě proč ho tak Kikyo pojmenovala, pomyslel si a rozplynul se.

Žádné komentáře
 
"Texty a obrázky z tohoto webu nekopírovat bez svolení vlastníků."